Úraz – když tělo řekne, co nechceme slyšet.

Už delší dobu nejsem šťastná.

Přistihla jsem se, že jsem příliš vážná. Málo se směji.

Málo zažívám radost.

Štvalo mě všechno a všichni.

Práce, manžel, podnikání, peníze …

A to jsem si o sobě myslela, že jsem pozitivní člověk.

Vnímala jsem signály těla a jeho varování. Ale oblbovala jsem sama sebe, že to přejde, že to zase bude dobré…

A pak se to stalo!

Spadla jsem ze schodů a podvrtla si kotník. Můj první úraz v životě.

Muselo se TO stát.

Muselo se stát NĚCO, co mě zastaví.

Něco, co mi umožní poodstoupit.

Něco, co mi dá čas k zamyšlení.

Něco, co mi dá prostor k jinému úhlu pohledu.

Dobře vím, proč se mi TO stalo.

Byla z toho na dva dny nechodící sádra a berle, pak na 14 dní sádra chodící.

Jak dokonalé.

Jo, a do toho všeho nám v bytě vyměňovali sádrokartonové stropy v koupelně.

Takže nepořádek je slabé slovo.

A já, fofrnice, jsem jen mohla sedět a koukat a ne-moci nic dělat.

Ne-moci se bez opory – berlí pohnout.

Ne-moci se o sebe sama postarat a muset si říct o pomoc.

Ne-moci všechno stihnout.

Nejdříve jsem se litovala, pak jsem se vztekala, brečela, nadávala, pak zase chudinka, za okamžik nepříjemná vyčítavá ženská …

A pak jsem tuhle situaci přijala se vším všudy.

Ulevilo se mi.

Začala jsem vidět a vnímat souvislosti.

Vždyť já jsem si uvnitř přála nechodit do práce, kde nejsem spokojená.

Přála jsem si nehonit se a mít více času pro sebe.

Byla jsem unavená a chtěla jsem se dobře vyspat.

Už jsem nechtěla být super žena, která všechno zvládne sama.

Uvědomit si, kolik věcí dělám bez rozmýšlení, automaticky, ve spěchu a zbytečně.

Uvědomit si, že nic není samozřejmost.

Po pár dnech jsem se vydala do města na nákup.

Jdu si pěkně pomalu, beze spěchu (rychleji to prostě nejde!).

Blížím se k přechodu pro chodce a svítí zelená. Pomyslím si, když přidám, tak to stihnu.

Pak mi to dojde, není proč, ani kam spěchat. Prostě si dojdu k přechodu a počkám na další zelenou. Jen jsem tam došla, naskočila.

Pajdám si na tramvajovou zastávku a slyším, že se blíží tramvaj. A znovu! Nejsem daleko, když zrychlím, stihnu ji.

Ale Leni, kam spěcháš. Užij si pomalé tempo, vnímej sluníčkový den.

Sedni si na lavičku a opaluj se, za pár minut pojede další.

Nakonec jsem pěkně v klidu a pohodě nakoupila a zařídila vše, co jsem potřebovala.

Po návratu domů mě překvapilo, jak rychle jsem to zvládla i tím šnečím tempem.

Takže, děkuji, děkuji, děkuji za tuto novou zkušenost.

Děkuji za čas, abych si vzpomněla, kdo jsem.

Děkuji za uvědomění, jaké pomocníky a úžasné lidi mám kolem sebe.

Děkuji za báječný život, jehož já sama jsem tvůrcem.

 

Lendulka Hrazdírová

Komentáře