Úraz – když tělo řekne, co nechceme slyšet.

Už delší dobu nejsem šťastná.

Přistihla jsem se, že jsem příliš vážná. Málo se směji.

Málo zažívám radost.

Štvalo mě všechno a všichni.

Práce, manžel, podnikání, peníze …

A to jsem si o sobě myslela, že jsem pozitivní člověk.

Vnímala jsem signály těla a jeho varování. Ale oblbovala jsem sama sebe, že to přejde, že to zase bude dobré…

A pak se to stalo!

Spadla jsem ze schodů a podvrtla si kotník. Můj první úraz v životě.

Muselo se TO stát.

Muselo se stát NĚCO, co mě zastaví.

Něco, co mi umožní poodstoupit.

Něco, co mi dá čas k zamyšlení.

Něco, co mi dá prostor k jinému úhlu pohledu.

Dobře vím, proč se mi TO stalo.

Byla z toho na dva dny nechodící sádra a berle, pak na 14 dní sádra chodící.

Jak dokonalé.

Jo, a do toho všeho nám v bytě vyměňovali sádrokartonové stropy v koupelně.

Takže nepořádek je slabé slovo.

A já, fofrnice, jsem jen mohla sedět a koukat a ne-moci nic dělat.

Ne-moci se bez opory – berlí pohnout.

Ne-moci se o sebe sama postarat a muset si říct o pomoc.

Ne-moci všechno stihnout.

Nejdříve jsem se litovala, pak jsem se vztekala, brečela, nadávala, pak zase chudinka, za okamžik nepříjemná vyčítavá ženská …

A pak jsem tuhle situaci přijala se vším všudy.

Ulevilo se mi.

Začala jsem vidět a vnímat souvislosti.

Vždyť já jsem si uvnitř přála nechodit do práce, kde nejsem spokojená.

Přála jsem si nehonit se a mít více času pro sebe.

Byla jsem unavená a chtěla jsem se dobře vyspat.

Už jsem nechtěla být super žena, která všechno zvládne sama.

Uvědomit si, kolik věcí dělám bez rozmýšlení, automaticky, ve spěchu a zbytečně.

Uvědomit si, že nic není samozřejmost.

Po pár dnech jsem se vydala do města na nákup.

Jdu si pěkně pomalu, beze spěchu (rychleji to prostě nejde!).

Blížím se k přechodu pro chodce a svítí zelená. Pomyslím si, když přidám, tak to stihnu.

Pak mi to dojde, není proč, ani kam spěchat. Prostě si dojdu k přechodu a počkám na další zelenou. Jen jsem tam došla, naskočila.

Pajdám si na tramvajovou zastávku a slyším, že se blíží tramvaj. A znovu! Nejsem daleko, když zrychlím, stihnu ji.

Ale Leni, kam spěcháš. Užij si pomalé tempo, vnímej sluníčkový den.

Sedni si na lavičku a opaluj se, za pár minut pojede další.

Nakonec jsem pěkně v klidu a pohodě nakoupila a zařídila vše, co jsem potřebovala.

Po návratu domů mě překvapilo, jak rychle jsem to zvládla i tím šnečím tempem.

Takže, děkuji, děkuji, děkuji za tuto novou zkušenost.

Děkuji za čas, abych si vzpomněla, kdo jsem.

Děkuji za uvědomění, jaké pomocníky a úžasné lidi mám kolem sebe.

Děkuji za báječný život, jehož já sama jsem tvůrcem.

 

Lendulka Hrazdírová

Sdílet

Komentáře

Komentovat

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close